Příběh Anarion

/Tábor/
Na mé tváři se rozrýsoval vřelý úsměv. ,,Zdá se, že přicházíš v míru, vítej..." vypustil jsem z tlamky ještě pár slov, než jsem se rozhodl uvažovat, zda ji vůbec vpustíme mezi sebe. Jakmile se Moone představil, pouze jsem k němu uhnul pohledem a přikývl. ,,Dobrá volba, tuším. Deo, pověz mi, prosím, čím si myslíš, že bys smečce mohla být prospěšná? Kterou funkci bys v ní ráda zastávala?" položil jsem jí pro začátek dvě obyčejné otázky, které jsem plánoval pokládat všem novým zájemcům, či dospívajícím vlčatům. Hrdě jsem se vypnul, byť mě z toho bolely všechny kosti v těle.

Hřbet, jenž se teď tyčil nad vodou oznámil o jejíž maličkosti, která se sem doplavila. Čirá a plná energie, jako nikdy jindy se sem konečně dostavila, do tohoto údajného ráje, o kterém ji tolikrát poutníci říkávali. V těchto nehostinných končinách, kde nikdo dříve tlapkou nevkročil, tam, kde prý se vše měnilo v barevnou slast fantazií, o kterých se mohlo jenom snívat. A ono to místo objevila a poprvé jej spatřila ve svých rubínových očích, které nebezpečně zářily skrze tuto temnou noc. Vykoukla z vod a odhalila svou hlavu, přičemž její mokrá hříva se ji sunula až k plecím. Oči se ji zatoulaly do široka daleka a s úsměvem na tváři si prohlížela měsícem ozářený útes. Noc byla poněkud krásnější než den, i přesto, že všude bylo takové to hrobové ticho, tak tohle vše bylo pro ni jako sen. Vdechla novou dávku kyslíku do nozder, chybělo ji to tak moc, až by se dalo říct, že vzduch byl pro ni jako milenec, který se dávno ztratil a znovu zjevil jako znovuoživen. Už teď věděla, proč milovala zem více jak vodu, ve které žila tolik let. Prakticky ji znala, jako starou známou, které se nemohla vyhnout ani omylem. Oklepala se z těchto všech fascinujících myšlenek a rozhodla se plavit ke břehu, přičemž hlavu opět schovala pod vodu a hřbet nechala trčet skrze tuto kápi vod. Doufala, že tam najde něco.., a nebo spíše někoho.

A přece jen se blížila čím dál tím více ke břehu, než se stačila vyšplhat z vod, tak něco spatřila. Bylo to přesně tak blízko, že viděla ten ksicht, co se šklebil tam na povrchu. Červené oči skrze vodu vzhlížely na onu věc nebo spíše vlka, teda nejspíše vlčici. Chvíli tak zaváhala, že toto nebude onen ráj, ale co když.., ho již někdo objevil před ní? Zamračila se, to nemohlo býti možné, přece jen slyšela o tom tolik a nikdy neslyšela to, že by byl obýván vlky. Ale bylo by to plus pro ni, aspoň by se mohla naučit druhou polovinu o jejím druhu, kterou nikdy nepoznala zblízka. Víčky udělala jedno velké zamrkání, možná takové zvědavé, které vypadalo natolik lákavě, aby přivedl onu cizinku blíže. Přece jen se Athria nechtěla ohrozit tím, že ji někdo zabodne tesáky do krk a nechá ji tam ten někdo trpět vykrvácením, přesně tak, jak ji říkávali rodiče a sourozenci. Sežerou tě zaživa, nepřibližuj se k nim. avšak ona nikdy neposlouchala jejich tlachání, přece jen to byli oni, kdo ji zatloukli poslední hřebík do této rakve, která ji udělala takovou, jaká je teď.

Avšak ji překvapilo, že si cizinka nevšimla jediné velké siluety pod vodou, jenže to ji nijak nezastavilo od toho, aby se vynořila z těchto vod a rozhlédla se okolo sebe. Nakonec ji spatřila sama a zašklebila se, jako by ji právě někdo strčil do tlamy citrón. Nakrčila čumák a rozkoukala se kolem sebe, pevnina ji byla skoro u tlap, ocasem se ještě jednou odrazila ve vodě, aby se přiblížila dostatečně blízko ke břehu. Své přední tlapky vytáhla vzhůru a zahákla se jimi o půdu, která ji klouzala skrze prstíky, uchopila ji pevně, aby se neobjevila opět ve vodě, i když v ní z části stále byla. Pomalinku se začala vytahovat vzhůru, přičemž s bolestivým zvukem dostatečně přesvědčila kohokoliv na blízku, aby raději vzal nohy na ramena, než to tu začne býti ošklivé. Bylo neuvěřitelné, co nějaká taková ,vlčice', mohla zplodit ze svého hlasu.

Co se tak snažila vylézt v křečích a bolestech na pevninu, tak se ji něco vrazilo pod kůži a dráždilo ji to až zesílila svůj namáhající zvuk a jako by ji to chtěl ještě někdo více zhoršit, tak v momentě se její končetiny podlomily pod touto tíhou. Její slzy se skutálely až na krajíčku očí, avšak nehodlala plakat kvůli rozlitému mléku, stále hodlala bojovat o to, aby se dostavila do tohoto ráje. Ohrnující pysky v dosavadní nespokojenosti ještě jednou zakřičela svým skřekem do tohoto prázdna, než se její tělo dostavilo na zem a oddělilo ji od vod, ve které je před chvíli její maličkost dřímala. Hrudník se ji zdvihal a klesal, hlasitě oddechovala a snažila se lapit veškerý vzduch skrze tlamu, co vyřvala, bylo ji tak akorát skvěle. Ne jen, že ji právě stékalo pár pramínků krve z kožichu, kam se zabodly oné jehly, ale bylo ji přinejmenším úžasně, když konečně se vyšplhala ke svému cíli. Našla onu zemi zaslíbenou, ale než si to uvědomila, tak její víčka unaveně padaly dolů. Rozevřená tlama poodhalila své ostré zuby a drsný jazyk, který se teď lenivě válel na zemi. Cítila se tak strašně.. unavená. Ani nepostřehla onu vlčici, která se teď asi vyděšená ukrývala a pohlížela na onu.. bytost.

Poprvé v životě se vystrčila z vod na tolik, aby pocítila pod sebou zem, trávu a štěrk, co ji šimral po kožichu a otíral se ji o kůži. Jenže v tu chvíli se tak též cítila jako ryba na suchu, a proto ještě nějakou tu chvíli hledala ocasem vodu, která ji furt byla na blízku. Svou končetinou silně práskla o hladinu, která se rozkmitala a utvořila několik impozantních kruhů, přičemž pár kapek přistálo poblíž vlčice, která tam nečinně stála. Cítila ji skrze čumák až moc dobře, že byla stále na blízku. Divila se, že ještě neutekla, ale vlčka byla asi příliš zvědavá na to, aby přemýšlela, proč se tu zjevila ta kreatura. Z klidného dýchání se sama od sebe vyrušila a otevřela víčka dokořán, hladovějící rudé oči se rozhlížely kolem, prvně v panice a strachu, ale pak pozvolně klouzaly z jednoho místa na druhé. Ale také ty samé rudé oči postřehly to jedno stejné modré oko, které ještě před chvílí zahlédla pod vodou. To musí být ona. vniklo ji do myšlenek s lehkostí. Klapačka se ji okamžitě zavřela. Předními tlapky se tak nějak naklonila, aby se otočila pohledem k oné cizince, co ji sledovala se strachem v očích. Nakrčila čumák a ohrnula pysk, když na ni tak zírala. ,,Na co tak čumíš?!" začala nepříjemně a přinejmenším otráveně, přičemž se ji z hrdla vydralo syčení.