Příběh Anarion

Hranice -> Les Owl
Bola to nejaká doba, čo som opustil tlupu v ktorej som vyrastal, učil sa. Bola to doba, čo som spoznal Jiva, ktorý ma naučil to, čo by mal každý správny vlk činiť vo svojom živote. Poznal som ten pocit, ako on.. takže, keď sa na mňa otočil mierne som kývnul hlavou na znamenie, že súhlasím s jeho myšlienkou. Keď prejde húštinou, vydám sa za ním, čím spozorniem pri pohľade na tú krajinu predo mnou. Bol to náš nový domov? "Žeby? Po tých dlhých cestách a rôznych dobrodružstvách?" opýtam sa Jiva, pritom sa zhlboka nadýchnem a nasajem do seba pach tohoto miesta. "Les, lúky, jazerá.. dokonca cítim aj morský vánok.." poviem potichu a vedľa Jiva sa posadím, pritom sa obzriem vôkol seba. "Naozaj, ten pocit... mám pocit, akoby toto bolo skutočne to správne miesto. Jive.." žmurknem a očkom pozriem na svojho spoločníka.

Les Owl -> Mesačné jazero
Idem vedľa Jiva, pritom načúvam jeho slovám. "Hej, zostaneme tu.. toto miesto sa stane naším domov a domov zatúlaných vlkov," poviem, než sa pozriem na nočnú oblohu. Mesiac bol v splne a jeho svetlo osvetľovalo les a vytváralo zaujímavé tiene. Na to, som spozornel, než som v hĺbke lesa spatril niečo, čo podozrivo svetieľkovalo. "Pozri Jive, čo to je?" opýtam sa prekvapene, no na to som sa rozbehol za tým svetlom. 
Dobehnem k malej rieke, ktorá predo mnou vytvárala malý ostrovček (buduci tábor :d). Skočím do riečky a preplávam na druhú stranu. "Jive! Poď!" zaštekám na svojho spoločníka, možno bol medzi nami vekový rozdieľ a on nezvládal už tú fyzickú záťaž, ale mal by to prežiť. Očkom kuknem na to svetlo a normálnym krokom sa vydám ďalej. Ocitol som sa boh vie kde, bola to malá lúčka? Nuž, ale.. moja cesta skončila pri brehu zvláštneho jazera. "Páni," prehovorím, pretože to jazero bolo divné. Voda odrážala svit mesiaca a tým mierne svetieľkovala, k tomu som cítil v sebe zvláštny, hrejivý pocit. "Tak, toto je to správne miesto.." zamumlem potichu.

Mesačné jazero
Pozriem na svoj odraz v jazere a namočím doň svoju labku. Pocítim zvláštnu moc, ktorá mi prešla telom. Cítim sa svieži, plný sil akoby som nikdy necestoval a práve sa prebudil zo spánku. "To jazero je zvláštne, poď ho skúsiť.." poviem smerom k spoločníkovi, pritom sa posadím a obzriem sa. Toto miesto vo mne prebúdzalo pocit domova a bezpečia. "Čo povieš, že by sme tu vytvorili náš sen?" pozriem očkom po ňom. "Myslím, že práve toto miesto je vhodné na to.. aby sme sa usadili a založili svorku.." prehovorím, k tomu sa letmo pousmejem a nasajem pach - do teraz prázdneho života bez vlčej tlapky.

/Mesačné Jezero/
Vodě jsem se od svých posledních zážitků vyhýbal, tudíž na výzvu Mooneho jsem pouze přišel blíž k břehu, naklonil se a tlapu namočil do vody. Najednou jsem se zničehonic cítil jako sotva dospělý mládežník, jakoby mi voda rozpumpovala do těla novou a čerstvou krev. Oběhl jsem po břehu ono jezero a doklusal vzápětí až ke svému společníkovi. ,,To není špatný nápad. Obětuju nyní veškerý svůj volný čas, rád se stávám tímto Alfou... pokud ovšem nechceš smečku vést ty. Pokud ne, budeš má pravá strana, budeš Betou..." navrhl jsem jednoduše ihned po jeho návrhu. ,,Toto místo bude rájem na zemi," dodal jsem následně a zahleděl se kamsi do dáli. Úplněk sice již odešel, ale já musel hrdě zavýt i přesto, že byl již měsíc couvající.

//Mmmm... měsíční jezero, měsíční květy... ráj... že ty jsi se inspiroval nějakým animečkem? =D

Mesačné jazero
Očkom sa pozriem po Jivovi, či to skúsi a skúsil. Zdá sa, že to na neho malo rovnaký vplyv ako na mňa. Veď som videľ, ako obehol celé jazero bez problémov na jeho vek. Mierne sa zasmejem pri jeho počínaní. Ach, veru, veru.. ty tú mesačnú vodu budeš používať dosť často, pomyslím si. Nakoniec začal niečo vravieť a ja som mu načúval. Jo! Vyskočilo mi v hlave, keď so mnou súhlasil. "Nene, ja a vodca svorky? Na to mám veru ešte čas. Nie je tomu dávno čo si mi mohol z toho problému," mrknem na neho. "Dobre," prikývnem. Tak, keď som nebol alfa, jediné s čím sa zmierim je, aby som bol Beta, jeho pravá tlapka. To by si chcel. Nie nie, si na tomto svete dlhšie, preto máš viacej skúseností! Pomyslím si a na to som dostal nápad. "Čo tak. Griffon. Tak by sa mohla volať naša svorka, nie? A tamten les.." ukážem tlapou na druhú stranu jazera. "Môže byť les Griffonov... strelené, ale zaujímavé.." mrknem na neho.
"A práve na tomto mieste, bude náš tábor. Miesto, kde sa budú stretávať vlci našej rodiny a spoločne hodovať, smiať sa, pomáhať si.. a tak.." zasmejem sa, no keď začal vyť, neváhal som ani chvíľku. Pridal som sa k jeho vytiu, čím naše hlasy rezonovali A OZÝVALI SA PO CELOM ÚZEMÍ.
Teraz čo nás čakalo v následujúcich dňoch, bolo zohnať pár vlkov a začať budovať tábor - začiatky sú vždy ťažšie, ale výsledok za to stojí.


//nope nope! :D To ma napadlo len tak xd Z anime mám Moonovu mágiu xddd
btw, ich vitie bolo čuť až k Slitheru, tak si dúfam nás všimnú xd

/Mesačné Jezero/
S Mooneem jsem široce souhlasil, což jsem vyjádřil jednoduchým pokýváním hlavou. ,,Dobře, budu alfa smečky Griffon. Měli bychom si ale ohraničit území, ať je všem v okolí jasné, že tady to patří nám..." souhlasil jsem i slovním projevem a rovnou vyřkl na hlas svou první myšlenku. Věděl jsem moc dobře, jak funguje zakládání smečky, tak jsem hodlal postupovat podél nejlepšího. Přidal jsem další spokojené zavytí a už se rozešel pomalu, ale jistě, jedním ze směrů -> na západ.

Mesačné Jazero -> smer Medový les 
"Dobre, takže moja alfo," pokloním sa Jivovi, pritom sa zasmejem. Keď povie o ohraničení teritória, prikývnem mu. Veru, toto je dôležitý fakt. Pomyslím si a rovnako ako on, tak aj ja sa rozbehnem - tento krát opačným smerom. 

//nadväzuje to na SH s Azsunou. 
Čiže, Azsuna sa môže pridať a promluvit s Jivom ^^ *keď sa samozrejme opäť vráti späť* :d

/Mesačné Jezero -> Hranice území -> Dookola -> Les Griffonov/
Rozběhl jsem se po území, která mi sama dávala svá jména, lesy, louky, pole... nic z toho jsem nemusel pojmenovávat. Vše se jakoby pojmenovalo samo a to dokonce tak, že se to vtisklo do paměti mně, ale i Mooneymu. Těžko říct, zda to bylo součást mé schopnosti, nebo magií tohoto území. Bylo to velice zajímavé. Vše jsem postupně prošel a označkoval tak, jak se na vlka příslušné smečky sluší, cesta netrvala ani zdaleka tak dlouho, jak to mohlo vypadat.
Po mojí obhlídce územím jsem se vyčerpaně dobelhal do posledního místečka, které jsem neoznačil za součást území naší smečky. Bylo na něm něco zvlášního. Jednalo se o les, jako všechny ostatní zde, jenom... šly zde slyšet podivné skřeky. Není pochyb, že to vydávají nějací tvorové odtud... ale jací? Nikdy jsem ty zvuky neslyšel... pomyslel jsem si a vydal se po zvuku. Po chvíli jsem zachytil i dočista neznámý, avšak docela zajímavý pach, který mě utvrdil v myšlence, že jdu správě. S úsměvem jsem obešel několik keřů, a pak to zahlédl.
Byl to sám hypogryf. A nebyl tu sám. Měl u sebe několik mláďat. Jakmile mě zmerčil, posunul se o něco dál.
Já si užíval ten úžas. Lehl jsem si a odpočíval s rizikem, že brzo usnu únavou. Tak, a práce je hotová... území je označené a teď čekat na přidružence do smečky...

Tábor
Nevedel som, do čoho by som mal pichnúť. Azsuna sa boh vie kam zatúlala, Jive nepríchádzal. Tento tábor, nevyzeral úplne ako tábor a to som mal v hlave predstavu akoby asi mohol vyzerať. Prejdem k jazeru z ktorého sa napijem, než nakoniec mi prišlo na um, čo by som zatiaľ mohol robiť. Môžem si spraviť brloh, zatiaľ.. nie? Prejdem mi myšlienka, než sa vydám k okraju budúceho tábora a začnem hrabať do zeme. Moc skál tu nebolo, žiaľ - toto bola jediná možnosť.
Po dobe sa mi podarilo vyhrabať - tak, pol metra? Než som to na chvíľu vzdal aby som polapil dych. Na to spatrím Jiva ako pomaly dojde späť. "Hipogryf?" opýtam sa, nedokázal som uveriť jeho slovám. "Ono, tu skutočne žijú hipogryfy? Čo robia? Kde su? Môžem ich vidieť?" vyhŕknem na neho otázky.

Veľké pláne -> Hranice svorky Griffon
Začujem myšlienky onej vlčice, ktorá sa ani nestihla predstaviť - no prikývnem jej. "Samozrejme. Pochybujem, že ešte nie. Však, tento svet je v skutočnosti príliš malý," prehovorím no na to iba sledujem ako pomaly odchádza. Nakoniec zacítim ako na mňa vyskočí Looren a očkom sa na ňu pozriem. Vyvolalo to vo mne spomienku na Diega. Som strašný otec. Pomyslím si. Jediné šťastie je to, že Loo nevie čítať myšlienky, ináč by ma to mrzelo omnoho viacej. Nepovedal som žiadne slovo, proste.. Feve? Pomyslím si. Jo? 
Dostanem odpoveď na to k nám pristane môj dračí stážca s niečim čo držal v papuli. "To je obed? No dobre.." prehovorím. "Ideme, zjeme si to potom v lese.." pozriem na draka a pak na svoju dceru. Vyšplhám sa na dračí chrbát, dcerku položím vedľa seba a na to, Fevris roztiahne krídla a máchnutím krídieľ sa vznesie. Zamieri si to k najbližšiemu lesu - no, to sme nevedeli, že je to územie svorky.

Spokojeně se mazlila k jeho krku, než přilétla obří ještěrka Fevris a vylezli na ni. ''Letíme.'' Zapištěla nadšeně. Sama křídla neměla a tak se ji to celkem zalíbilo, však když cestujete tak dlouho, přejde vás to po chvíli. Tam ji otec ze svých zad sundal a tak se vyvalila na zádech Fevrise, kterého když viděla poprvé pěkně zahryzla do šupinatého ocasu. ''Oběěěd.'' Zazubí se, když vlétávají do lesa..

-> Hranice, Les Owl
Na Fevrisovi som letel asi sto krát ba možno viacej, takže aj pri prudkých zatáčkach, som pohodlne sedel na jeho chrbáte. Na druhú stranu som bol nútení držať Looren aspoň jednou mojou labou aby nespadla. "Presne, najeme sa miláčku," zasmejem sa. Fevris vlietne do korún stromov až nakoniec pristane na mieste, ktoré mu to umožňovalo. Fevris stiahol krídla a zatrepal hlavou, zatiaľ položil tú srnku na zem.
Chmatnem Looren do zubou a spoločne zoskočíme z dračieho chrbta a ju položím pri tele mŕtvej srny. "Dobrú chuť," zazubím sa na ňu, potom sa posadím a obzriem si okolie. Začul som hukot sov, no najzvláštnejšie na tomto bolo to, že tu vial až moc známy pach, ktorý vo mne vyvolával spomienky. "Zvláštne to tu páchne. Zrejme sme na území svorky," zamyslene poviem.

Temně modrá vlčice nižšího vzrůstu se skrčila do křoví. Při pohledu na bezstarostně hopkajícího králíka se jí do tlamy nahrnuly sliny. Přikrčila se do řídkého podrostu a zaměřila se na svou budoucí kořist. Chvíli počkala, a když se důvěřivé zvířátko přiblížilo skoro až k ní, vymrštila se z křoví směrem k němu. Bohužel neměla štěstí, králík si jí všiml a dal se na útěk. Nebyl dost rychlý na to, aby ho nedokázala ve skoku chytit, ale... původně předpokládala že mu přistane na záda, teď se jí tlapou podařilo přichytit jen jeho ucho. Králík sebou několikrát trhl a byl volný. S'faidea zavrčela a potlačina nutkání použít magii. Věděla, že už i tak je v přesile a používat ještě magii by bylo neetické, jak říkal její adoptivní otec. Proto se za králíkem vrhla bez magie. Trvalo to jen několik vteřin a králíka dohnala, vzápětí byl mrtvý. Když se Dea najedla, olízla si zkrvavenou tlamu a vydala se znovu na cestu. Tak nějak cítila, že se blíží k nějakému většímu seskupení vlků. A ano. Měla pravdu. Plížila se stále dál a dál a pak se zastavila, schovaná pod keři. Hleděla teď na dva vlky (Jive a Moone).

/Tábor/
,,Ano, skutečně tady žijí. V jednom zdejším lese, nedaleko odtud. A nejsou jedinní..." začnu konečně, po dlouhém dumání, na Mooneho sypat odpověď. Zbytek otázek se mi povede šikovně přeslechnout, neboť v dálce zmerčím jakésik stovření. Jednoduchým gestem pokynu Kayovi, že je třeba tuto konverzaci prozatím přerušit, neboť nemusí být bezpečné se o tomto bavit před cizinci. Odvážně jsem udělal několik kroků vpřed k cizí vlčici. ,,Zdravím, jsem Jive, alfa smečky, na jejímž území se nacházíš. Čeho si žádáš?" vystoupil jsem hrdě, no a taky odvážně před vlčicí, která se sem přitoulala, zatímco můj čenich, pokud se nepletl, cítil na území další dva cizince.