Území nikoho

Loudala se sem a loudala se zase tam. Proč to dělala? Mapovala si území na kterém se nacházela, aby případně věděla vždy kde se právě nachází. Slepá, černá vychrtlá vlčice, si to nevědomky mířila ke shluku vlků. Však pouze jediný pach ji zaujal a tak okamžitě se přestala soustředit na mapování území a vydala se za ním. Brzy se ji dostal i do tlapkového pole společně s nějakou... vlčicí? Podle obrysu to vlčice byla, ale.. polovina těla byla mizivá. ''Co to je?'' Optala se sama sebe. (Aneb nemůže vidět ani pomocí své schopnosti kovový části) Vydala se blíž a blíž. ''Kierrane?'' Zeptala se první. Chtěla si být jistá, že to je on, ne se na něj hned vrhnout. Bohužel když je vlk slepý má to těžší zařadit, zda je to on nebo se smysly spletly.

/Velké Pláně/
Hlas vlka není schopná vnímat, stejně tak stále nepobírá, co se tu děje. A hle, vlčice kolabuje.
,,Vážně? Opravdu to musí být...?"
,,Samozřejmě. Byla jsi pokusným králíkem a právě ty pokusné věcičky, které do tebe vpravovali, tě mají změnit. Jen docela později, než původně měli..."
,,D-dobře," sklopila jsem hlavu, očekávajíc to nejhorší.
,,Připravena?"
Zmohla jsem se na chabé pokývnutí hlavou. Poté přišel záblesk. A dál už nic. Jen temnota, avšak stále jsem dýchala. Vevnitř i na povrchu. Oslabená, hladová, žíznivá.

Veľké pláne
Malé vĺča vikúkne z úkrytu svojej matky, pritom sa vyšplhá po jej tele až dopadne na mäkkú trávu na onej planine. Teraz sa mohol Trystovi ukázať vcelej svojej kráse. Srsť podobná matke až na znaky, ktoré mal na hlave. Prekvapene pozerá na svoju matku. "Ma? Mami?" potichu pískne, keď sleduje situáciu v akej sa ocitla vlčica, ktorá bola pre neho celý svet. Čo sa to deje? Mami! Spanikári v sebe, pritom do nej ďubne čumákom, nakoniec sa postaví na zadné a prednými labkami sa o ňu opre a začne ňou mierne triasť. "Mami! No tak! Nie je čas spať!" začne šmatlať a v jeho hlase bol počuť jasný náznak strachu. "Prosím... Rysi! Pomôž mojej maminke.. prosím," vyštekne so slzami na krajičku. Toto sa mu ešte nestalo, že sa jeho mamka takto zachovala - nevedel čo s ňou v skutočnosti je - bál sa. Tento krát oprávnene. "Maminko.." 

Velké pláně
Malý Toshio už nejspíše také zaregistroval, že něco není v pořádku, avšak než jsme stačili cokoli udělat, vlčice pozbyla i toho zbytečku vědomí, co tu s námi ještě zůstal. Oči těkají a cítím, jak mě zaplavuje obava. Znám ji sice jen chviličku, avšak, nemohu jen tak nechat matku vlčici v nesnázích.
Jakmile se naposledy pohnula, ihned jsem byl na všech čtyřech a rychlými kroky došel až k oboum těm nešťastlivcům. Snažím se zůstat v klidu, tlapy však neposlouchají a mírně se třesou. Jednu položím její huňatý krk. Naštěstí prozatím neztratila tep a stále znatelně dýchá. Kouknu na Toshia, též vypadal docela vyděšeně, zkusím ho tak alespoň trochu rozptýlit.
„Neboj se, Toshio, na něco přijdeme.“ tlapou sjedu z krku k hlavě, mírně ji pootočím. Pak se k ní skloním a jemně očuchám, čumákem se dotknu toho jejího. S novou diagnózou zvednu hlavu a opět kouknu po Toshiovi. „Není to ještě nejhorší, ale vypadá dost slabě, nevíš, jestli je tvoje maminka nějak zraněná? Kdy naposledy jedla?“ otázám se vlčete a doufám, že bude spolupracovat, nerad bych na zachraňování vlčice zůstal zcela sám.

Veľké pláne
Očkom som stále sledoval svoju maminku, no nedalo mi to a po chvíli mi stekali slzy po čumáčku. V momente, kedy sa Tryst ozve, pozriem na neho a jedným, jednoduchým kývnutím hlavu mu naznačím odpoveď. Na sucho prehltnem, pritom sledujem čo s ňou robí. Najprv priloží labu na krk, potom sa jej dotkne čumákom, až mi položí otázku. V momente na neho nasmerujem hlavu a načúvam mu. "Čo to znamená?" opýtam sa, nechápem tomu. "N-nie. A naposledy, než sme sem prišli.." šteknem.

//v Er-forme mi proste nejde písať

Velké pláně
Byly tomu již dvě hodiny, co poprvé překročil hranice téhle smečky. Necítil se o moc lépe, spíše ho bolelo na všechno, co se dělo jinde vzpomínat. Vlastně nebyl o nic moc jiný než jeho možná prastrýc Echo. Byl stejný surovec, vůbec se nedivil, že jej každý opustil. Byl moc jako jeho otec taky, povrchní debil, který se neuměl stát ani vůdcem smečky. Všechno to leželo na Tristianovi, všechno to teď musel řešit jeho bratr. Jeho milovaný druhorozený bratr. Udeřil packou do země a cítil, jak mu po černé srsti tečnou proudy slaných slz. Sláva mého jména není taková, jaká by si zasloužila být, jen hambím svůj rod tím, že o sobě říkám, že jsem Garmadon! Jenže já si jím nezasloužím být! Křikl na sebe v hlavě, už nevěděl ani co měl být. Jenže spojení mysli mezi jím a jeho matkou, která svého syna od toho, co se s ním život moc nepáral na chvilku zesílilo. Zvedni hlavičku, synu můj. Vše ještě není ztraceno, nejsi tak moc ubohý jak o sobě tvrdíš, nejsi vůbec ubohý. Jsi náš milovaný syn, bratr a otec. Jen se neboj ukázat, kdo doopravdy jsi bez Jaxe, ukaž to jak umíš být Garmadon. Ozvalo se u něj v hlavě a on se musel pousmát. Jeho matka měla jako vždy pravdu, jeho matka byla prostě anděl, který byl i jeho vzorem. Mám vás rád, všechny řekl douvajíc, že jej ještě uslyší. Tohle spojení jí hrozně vyčerpávalo. Koul na značku Parabathai s jeho bratrem a usmál se. Snad si k němu aspoň Lloyd zase najde cestu zpět. Usmál se konečně zase po dlouhé době, aspoň na těch pár sekund se usmál. Snad se někdo bude chtít na tomhle území bavit s někým jako je on. S někým, kdo nerad mluví o své minulosti, protože temný stín jeho příběhu mu urval křídla, se kterýma by mohl vyletět k nebesům a ukázat, kdo doopravdy je.

Velké pláně
"Kierran, říkej mi prostě Kierran." Řekl jí, aby to neměla složité. Sám nevěděl, jestli dál chce být Jur Kakhard, naučil se přijmout to, co si sám zadal, aby svůj rod původní neztrapňoval, ale co když chtěl být teď třebas De Fabieno? Zhluboka se nadechl, když se jej vlčice na něco zase zeptala. Poznal, že ona bude od lidí, přeci jen nikdo jiný tu nebyl jimi cítit více než ona. Však neměl jí to za zlé, on sám vynikal svým pachem od ostatních a taky si to docela dost uvědomoval. "To, že jsi divná jsem myslel ve slova smyslu jiná.  Já jsem přeci jen vlk z masa a kostí. Ty máš v sobě i kov, nebo možná jen kov, ale neber to jako urážku. Někdy být jiný má výhodu." Pokusil se znít tak, aby to spíše nevypadalo že jí soudí. Ba naopak, spíše ho fascinovala. "Já jsem jiný třebas kvůli tomu, že moje tělo obsahuje i krev něčeho, co by v normálním vlkovi být nemělo..." Odmlčel se, jelikož mu civěla přímo do obličeje. "Moje krev...je medově žlutá, to žádný jiný nemá. Jestli hledáš viditelnou odlišnost tak moje bělmo je černé." Vysvětlil jí.  Pak jej však vyrušil ještě jiný hlas. Tenhle hlas poznal moc dobře. "Zdravím." Řekl k druhé příchozí vlčici. Snad jej nebude brát divně, že se tu baví s nějakou roztomilou vlčkou.
ZA KUROKA-Velké pláně
Z jeho myšlenek jej vyrušil nějaký ještě jiný hlas. Cukl sebou a podíval se tím směrem. Byl tam černý vlk s mečem. Nahlas si povzdechl. "Zdravím." Pozdravil prvně vlka jak se sluší a patří. Pohled odvrátil jinam, aby se na něj nedíval tak dlouho. Byl přeci jen vychovaný v nějakém jiném duchu. Jediný pádný důvod, proč mu neodpověděl na to, jak se jmenuje byl to, že se mu nějak moc extra nechtělo odpovídat na to. Prostě nechtěl hned říkat to, jak se jmenuje. Však po chvilce přemýšlení se přeci jen rozhodl. "Jsem Kuroko. A ty?" Řekl prostě. Více slov to nepotřebovalo, prostě jen prosté jméno. Podle toho jestli cizinec řekne svůj rod, tak se taky rozhodne, jestli by ho měl říct, ale zatím nepřipadalo v úvahu. Ne, že by se za svůj rod styděl, ale přeci jen mnohkdy rod prozradí více než jméno. Nu uvidíme, na co se ho cizinec dále zeptá.

??? -> Velké pláně

Byla to už nějaká doba co jsem bloudil kolem různých smeček a hledal místo kam bych mohl znovu zapadnout. Nešlo mi o to být v jejich kolektivu, chtěl jsem prostě jen být tolerovaný na jejich území. Neměl jsem v plánu svádět s někým souboje jen proto, že jsem chtěl mít místo, kde bych mohl v klidu a pokoji zůstat. Nikdy jsem, ale nikoho ze smečky nenašel, případně když už se to podařilo, na poslední chvíli jsem cukl a přes území pouze prošel. Teď jsem to ale neměl v plánu, chtěl jsem jednoduše konečně najít to vysněné místo, jenž jsem opět mohl nazývat domovem.
Proběhl jsem mezi pár stromky, přes bahnitou kaluž do které se mi bořily tlapy a pak pomalu dál. Každý krok doprovázelo řinčení řetězu na noze.
Octl jsem se na místě, kde se mísilo poměrně dost pachů. A několik jich bylo poměrně blízko mě. Olízl jsem si tlamu a okamžik upíral svoje prapodivně zbarvené oči na kopeček, za nímž bych měl podle pachu vidět vlky, jež jsem tu cítil.
Cítil jsem v sobě silnou nejistotu a nebyl jsem si jist, zda o to opravdu stojím. Jedna moje strana se snažila tu moji druhou přesvědčit o tom, že její názor je ten lepší. Všiml jsem si, že mezitím co jsem přemýšlel, můj stín si začal sám se sebou pohrávat, jakoby to byl stín malého štěněte. Zamračil jsem se a odvrátil od toho pohled. Nakonec jsem se konečně rozhodl. Zatnul jsem zuby, křídla stáhl blíže k tělu a pak s klidným výrazem vykročil vstříc těm, kteří se nacházeli ten malý kus ode mě.
Jakmile jsem vyšel ten malinký kopeček, který mi bránil ve výhledu, uviděl jsem malou skupinku. Nepočítal jsem je, stačilo mi, že tam někdo je.
Okamžik jsem je ještě pozoroval, rozhodoval se zda to opravdu nemám nechat být a jít dál. Nakonec jsem se ale přemluvil už definitivně a přibližoval se přímo ke skupině, táhnouce za sebou otravný řetěz. Zastavil jsem se teprve dva nebo tři metry od nich a sledoval je. "Zdravím." Promluvil jsem na ně vážným tónem. Když jsem je tak sledoval, přišlo mi, že jsem snad od poslední doby co jsem viděl vlka zase vyrostl o pár centimetrů. Upřímně jsem ale doufal, že se mi to jenom zdá.

Svou schopností se stále snažila určit co to je za druh vlka, že polovinu těla nemohla spatřit, že si ani neuvědomila, že se blížil další vlk. Dokonce i její zvláštní pach tolik podobný lidem ji mátl. "Hele promiň. Co ty jsi zač?" Musela se zeptat vlčky, protože sama na to prostě přijít nemohla. Poté mrtvolným pohledem přešla na Kierrana. "A snad jsem vás v něčem nevyrušila." Pověděla zhurta a očekávala odpověď. Snad nepřipuštěné žárlení? Kdo ví.. Následně se otočila za hlasem, kterého si nevšimla.. Což ji celkem začalo iritovat. Vždy o něm ví, proč né teď? Možná proto, že byla najednou.. Že by zmatená? Zmatená vlastními pocity? Možná.. "Ahoj.." Odpověděla mu tiše na pozdrav.

Zastavila se, nedalo ani minutu a zase se cítila jako někdo, kdo by tu neměl býti. Nevěřícně se zaměřila svým pohledem na vlčici a dlouze a pomalu na ni zamrkala, bylo ji to dost blbé, že se ji na to opět někdo zeptal. Ale asi se snažila být vůči tomuto milá? Nadhodila lehce nervózní úsměv a pohlédla se někam na stranu, aby vytratila ten velice udivený pohled na jejím ksichtu. ,,Já jsem Tra--!" než stačila odpovědět, tak vlčka se dala do řeči s tím Rranem. Pootočila se směrem k němu a naklonila hlavu na stranu v otázce. Oni se znají? zamyslela se, kdyby měla ruku, tak by se i na té hlavě poškrábala ve své zmatenosti. Nevěděla, jestli by měla odejít nebo se pustit do řečí, takže raději pomlčela s pohledem upřeným na zemi, výraz napovídal tomu, že těžce přemýšlela, jako by se to týkalo celé existence tohoto světa! Avšak ji vyrušil další, nový hlas. Hlavu zdvihla vzhůru, aby se podívala směrem k příchozímu. Překvapilo ji, že vlk vypadal jako jeden z těch huňatých obrů.. jak se jim to jen říkalo? Nuže, na tom teď nesejde! Zkusila nadhodit sebevědomé ušklíbnutí, i když marně. Docela ji ranila uvítací slova těch vlků, co zatím potkala. ,,Smrdí divně''.. ,,Co ty jsi zač?".. ,,Někdy být jiný má výhodu." přemítalo se ji v myšlenkách.., nerozuměla tomu, co bylo na ni špatně? Zašklebila se, jako by právě snědla citrón, avšak se z tohoto pocitu co nejrychleji otřásla. Chtěla být na straně optimistického ducha, takže se snažila nad tím nijak moc nepřemýšlet. ,,Ahoj!" zvolala za vlkem zvesela s úsměvem na tváři a posadila se. Potřebovala si to ještě promyslet, než udělá něco hloupého. Ale, přemýšlení nebyla zrovna její silná stránka. Takže.., nazveme to ztracení času.

Velké pláně

Sledoval jsem vlčice přede mnou. Obě pozdravily a ani mi nepřišlo, že by je nějak překvapilo, že se k nim přiblížilo prapodivně vyhlížející stvoření. Když jsem si je prohlédl, sám jsem pochopil, že tady to nebude tak netradiční když vidíte někoho..jiného. To bylo jen dobře. Zamrkal jsem a otevřel jsem hubu, abych se mohl pořádně nadechnout, pak jsem ji zase zavřel. Jedna vlčice měla přední levou tlapu kovovou. Stejně jako i část hlavy. Vypadalo to dost zajímavě. Druhá vlčice byla černá s rudou kresbou. Z nějakého důvodu mi připadala..jakoby jí něco bylo, ale rozhodl jsem se to nekomentovat. Obě odpověděly na můj pozdrav. Zastříhal jsem ušima a nechal obě vzpřímené, přičemž jsem je zvědavě sledoval. Vlčice s kovovou nohou byla zajímavá, ale měla zvláštní pach, který mi připomínal lovce, jenž mě tehdy drželi v kleci. "Omlouvám se pokud vás ruším, chtěl jsem vás jen požádat, zda.." Odmlčel jsem se. Opravdu to chci? Co když se to pokazí? Co když někomu ublížím? Co když to bude stejné jako s Maikou? Při té myšlence se mi sevřelo hrdlo a v očích se objevil lesk, jak zvlhly. "..zda nevíte kde je tu alfa místní smečky." Zeptal jsem se nakonec. Neměl jsem zdání, zda to vědí nebo jestli jsou vůbec sami členy. Ale rozhodl jsem se to risknout a čekat, co se dozvím. Myšlenky na Maiku, vlčata a na to co mohlo být, kdyby nebyl můj bratr bezpáteřní, slizká bestie jsem se pokusil odsunou do pozadí a nevnímat to, jak se mi z toho dělá úzko.

Velké pláně
„Hmmm, aano...“ pokývám hlavou, přemýšlíc, co by tak vlčici mohlo být. Zraněná není, takže tím to nebude. Teda, alespoň to není znát navenek! Třeba má nějaké neviditelné zranění... přemýšlím dál, avšak raději zavrhnu tuto možnost, protože v tom případě by ji někdo jako já pomoct nemohl. Raději připustím možnost, že je zesláblá. I když, to je také trochu problém. Lovit jsem se nikdy pořádně nenaučil, proč vlastě? Nepotřebuji skoro jíst, světlo mi stačí. A proto taky tak vypadáš!
„No, pro začátek, vypadá dost zesláble, a jestli ji nikdo nějak nezranil, bude potřebovat nejakou energii. To znamená nějaké jídlo, klid a vodu. Avšak, nemůžeme ji tu přeci nechat jen tak ležet. Kdo ví, co by se stalo, kdyby ji tu našel někdo další.“ Ale, kam ji ukrýt? rozhlédnu se, pokusím se nasát pach čehokoli, co by nám mohlo pomoci.
Les. Ano, je hodně blízko. A v lese je přeci dost úkrytu. Pohlédnu na Toshia. „Hele, Toshio, co takhle tvoji maminku dopravit do bezpečí. Blízko je les, tam ji můžeme schovat, a poté vymyslíme, co dál. Já ji vezmu tadyhle za kůži na zádech, a ty mi můžeš pomoct tak, že ji taky někde čapneš a společně ji dopravíme až do cíle. Navíc, v lese je mnohem více zvěře, a také povětšinou i voda.“ pokračuji s vysvětlením meho plánu. Snad vlčici nějak pomůžeme.

Velké pláne
Malé vĺča sleduje dospelého vlka ako sa snaží vyriešiť problém s jeho matkou. Sedí pri jej tele so sklopenými ušami pritom tajne dúfa, že sa teraz prebudí. No nie, stále nič. Toshio zo seba vydá mierne kňučaví zvuk, pritom si to ani neuvedomí a tráva pod jeho tlapkami zrazu začne horieť. Toshio venoval pohľad iba svojej mamke a žiar od ohňa absolútne necítil. Preto si toho ani všimnúť nemohol. "Bezpečie? Áno, súhlasím.. poďme než bude neskoro.." navrhne Toshio-

Velké pláně
Jak jsem řekl, tak také i učiním. Nejdříve opatrně převalím vlčici tak, aby nám nepřekážely její tlapy, a poté ji jemně chňapnu tlamou za kůži na zádech, jako to občas dělají matky malým vlčatům, když je potřebují někam rychle přepravit. Ani si nevšimnu, že Toshio za tu chvíli, kdy má určitě velký strach o maminku, dokázal tak trochu zapálit trávník kolem něj. Nu, alespoň jsem měl další zdroj energie ze světla ohně, což se mi v tuto chvíli náramně zamlouvalo.
„Takže,“ procedím skrze světle béžovou srst, která mi momentálně leze do všech zákoutí čumáku, „zkus ji chytnout také za záda, či ji můžeš stačit z druhé strany před sebou, vyber si.“ vybídnu malé vlče ke spolupráci. Čekám, až se někde uchytí, a poté se dám do práce.
Táhnout vlčici je mnohem těžší, než jsem si myslel napnu všechny mé téměř neexistující svaly, abychom se dali do pohybu.

→Elfí les

??? --> Ostrá skaliska
Na nové území přilétá drobná, hubená lištička. S purpurovou až růžovou srstí, jednou dřevěnou nohou a zlatými pernatými křídly by mohla budit pozornost. Tuto možnost ale částečně vylučuje fakt, že létá tiše a jen mlčky pozoruje krajinu vypoulenýma, jedovatě zelenýma očima.
Tady je to mnohem hezčí než doma. Pomyslela jsem si a dál pozorovala ostré štíty hor pode mnou. Doma mě nic nečeká. Snažila jsem se potlačit pocit viny. Viny... Čím jsem se provinila? Narodila jsem se. Takže je vlatně dobře, že jsem šla pryč. Pokračovala jsem v utěšování sebe sama. Snažila jsem se k tomu připojit i myšlenky na rodinu - Stejně mě tam nechtěli, Derremon taky odešel! Mají ještě Fay a ostatní. - ale ne, že by to pomohlo. To, že jsem se v noci vyplížila z doupěte a utekla... No spíš uletěla... své rodině, je neomluvitelné. Vrátit se už nemůžu. Pomalu jsem začínala klesat, kroužila jsem a blížila jsem se ke špičatým vrchům s občasnými plošinami a výklenky. Pohled mých jedovatě zelených očí spočinul na mé dřevěné noze. Nemohla jsem riskovat, že mi uklouzne, už tak jsem byla vysílená po tak dlouhé cestě, takže poslední, co jsem potřebovala, bylo napíchnout se na vrcholek té nižší hory vedle. Vydechla jsem a společně s mým dechem mi z tlamy vyšel i obláček mlhy, tenký jako provázek a postupně nabýval na šířce, když už byl široký asi jako lidské lano, začal se kolem mě obmotávat, ačkoli to byl roztěkaný a neplynulý pohyb.  Nakonec mě to obklopovalo a já začala více klesat, asi půl metru nad zemí jsem nechala mlhový provázek kolem mě utáhnout. Tím jsem se přemístila přesně na zem. Podlomily se mi nožky a ta čtvrtá podklouzla. Proč se vůbec snažím? Navzdory této myšlence jsem nedokázala potlačit zasněný úsměv. Byl to tak nádherný výhled.