Území nikoho

/??? -> Velké Pláně/
Šinula jsem se den a noc. A den a noc, a den a noc a den. Jo a ještě noc, až jsem se došinula pěkně na nějaké nové území. Šlo poznat, že je to tady trošku jiné, než ta území, přes která jsem šla. Bylo to tady docela příjemné, možná bych si udiveně oddechla, kdybych v tlamě nedržela vlče. Jenže. Tohsi stále spal a já jej nechtěla budit, zatím jsem ho nemínila pouštět na zem, protože má cesta tady prozatím ještě nekončila. Posadila jsem se a vyčerpaně se ohla. Měla jsem žízeň a byť jsem si to nechtěla přiznat, také hlad. Porodila jsem stále docela dost nedávno a sotva jsem se zotavila tak, abych zvládla útéct na jiné území - s mým jediným opravdovým vlčetem.
Nakonec jsem to nevydržela, maličkého odpočívajícího Toshia jsem položila na zem a složila se vedle něj. Hlavu jsem nechala volně položenou a zamžourala jsem do dáli. Silueta vlčice. A její pach. To všecko se ke mě doneslo, než jsem vyčerpaně očka zavřela. Stále jsem tohoto světa byla dočista neznalá, netušila jsem, jak si sehnat potravu, či pití, natož jak se postarat o to vlče, které jsem si vzala z Niwatu s sebou.

Velké pláně
Studený závan větru se mírně otřel o mou srst, čímž mě probudil z lehkého spánku. Zamručím a po jednom otevřu své červeně zbarvené oči. Kolik tak může být hodin? Zamrkám, nejdříve se ještě na kamenu pořádně protáhnu, než z něj opatrně slezu. Nohy mám zkřehlé, a tak mi jedna mírně podklouzne a já tak rychlejší (a bolestivější) cestou dosáhnu travnaté země. Jaů! Přidušeně zavyji, když se opatrně zvedám. Jako mátoha udělám ještě pár kroků vpřed, než se opět sesunu k zemi. Ale tak... Noták! naštvu se a pevně se zabořím tlapky do hlíny. Tak, a teď už doopravdy! Odklimbám se postupně z tohoto místa, než ze mě konečně neopadne únava po probuzení.
V trávě po očku sleduji místní živočichy od zajíců přes hraboše až po hmyz, a aspoň se tak utvrdím v tom, že zde určitě někde musí žít alespoň jeden vlk... a měl jsem také pravdu. Jak si razím cestu skrze trávu, ani ne za pár minut nejdříve ucítím, a poté i uvidím dalšího vlka. Huray! Přeci jen nejsem na tom světě ještě úplně osamocen! Jak se tak blížím, rozeznám od sebe pěknou béžovou vlčici, a malý uzlíček vedle ní, nejspíše její mládě!

/Velké Pláně/
Začala jsem pozorovat, že se můj jediný přítomný syn probouzí, což začalo probouzet z lehkého stavu somnolence i mně. Oklepala jsem se a rozhlédla se kolem, ten vlk byl blíže. Stáhla jsem ouška k zátylku a kdybych neležela, dolů by šel nejspíš i můj ocas. Nějak jsem nevnímala, co se kolem mě děje, protože toho bylo moc, nechápala jsem to. Podřízeně jsem se dívala na blížící se siluetu vlka či vlčice. Začala jsem se po celém těle výrazně chvět. Bylo mi zvláštně. Jen z mateřského pudu jsem svým tělem obmotala Toshia, přestože jsem věděla, že se svou povahou nejsem schopna ho ochránit.

Velké pláně
Jak jsem blíže a blíže vlčici, začínám si případat jako nějaká větší hrozba, když uvidím, jak odevzdaně ke mně vzhlíží se staženými uši. Trochu zpomalím a nasadím ten nejpřátelštější výraz, co mé téměř neexistující mimické svaly dokáží. Poté již v klidu, s pohupujícím se ocasem dojdu až k ní, kde se nejdříve pár metrů před ní zastavím, a hned na to i posadím, abych na ni tak divně ze shora necivěl.
„Oh zdravím! No nemáme to ale pěkný den? Ještě před asi hodinou jsem se domníval, že jsem tu zcela sám, ovšem naštěstí jsem se mýlil. Tomu říkám náhoda! A copak tu dělá taková pěkná osamocená vlčí máma sama v těchto zdá se opuštěných končinách?“ snažil jsem se o menší kompliment. Vím, že se jimi poslední dobou dosti šetří, tak proč nebýt aspoň trochu milý na tak roztomilou vlčici. Snad mi i něco poví o tomto místě. Zatím to tu vypadá skoro až příliš pěkně...
„Žije tu snad tvá smečka? Nebo tu žiješ jen se svým vlčkem? A pokud ano, nevíš zda tu jsou i další vlci?“ vyptávám se dál, aniž by měla možnost odpovědi. Tak dlouho jsem neměl možnost s nikým mluvit, že si to musím alespoň trochu vynahradit. Samomluva sic občas zahnala samotu, ale pocit, že vás poslouchá někdo jiný než vy samotní je prostě k nezaplacení.

/Velké Pláně/
Sledovala jsem docela poplašeně cizího vlka, který k nám přistoupil. Ptal se mě na hromadu otázek, já však porozuměl jen pár slov. No co, jiný kraj, jiný mrav. ,,Já..." začala jsem, ale trochu jsem se zasekla. Zavětřila jsem a pohlédla vyčerpaně do dáli. ,,Jde tu cítit smečka... no... taková ta skupinka vlků... nebo tak něco. Určitě budou nedaleko, jo," mluvila jsem docela zasekaně, stále jsem nebyla tím, čím jsem měla být a koukla jsem se na vlče. ,,Hm, nevím, Toshi. Ten malej se asi ptá, kdo jsi," otočila jsem se k vlkovi a zamžourala na něj. Sama jsem byla docela zmatená a dehydrovaná, ale byla jsem ráda, že mě Catorce ani Ashmodeus nenásledoval.

Malá vlčka kráčela světem po boku svého otce. Ne. Takhle ne. Na obří létající ješterce. Ano. Přesně tak. Obří otcova ještěrka je nesla nebem, Merlin ví kam vlastně kam. Nevěděla proč opustili domov, ale že byla se svým otcem ji to vynahrazovalo. "Tati, kdy přestaneme už cestovat?" Zeptala se černého vlka zvědavě a zároveň už unaveně.

Kay Mayen z rodu de Mal
-->Velké pláne
Trhalo mi to srdce. Čo som to bol za betu, ktorá len tak opustila svoju svorku? Prečo som to vlastne spravil. Nechápal som to. Pritiahnem si k sebe svoju dcerku, čím ju oblíznem na hlavičke a pošepkám jej do ucha. "Neboj sa, cítim, že sme dorazili tam kde máme. O chvíľu bude po všetkom tom cestovani, neboj." Usmejem sa na svoju dcerku. Kayi? Cítim tu tvoju krv. Ozve sa v mojej hlave môj ochránca a ja iba letmo pozrel v pred. Aj ja cítim niečo zvláštne, zviera sa mi z toho žalúdok. Prosím ťa, pristál by si? Pošlem drakovi myšlienku, ktorý na to automaticky zlietol nižšie aj dopadol na zem. Obzriem sa, v dialke bolo nič teda okrem pár vlkov, ktorý boli mimo. Nevnímal som ich, pozriem sa na svoju dcerku. "Loor, odpočinieme si," usmejem sa.

Když si ji přitáhl do obětí, spokojeně se mu přitulila k tělíčku. Na jeho slova jenom přikývla. O své špatné orientaci v prostoru, již věděla moc dobře, proto se od něj nikdy moc dál nezdržovala. Byla to taková ta tatínkova holčička. Když drak přistál rozhlédla se růžovýma očkama všude kolem. Bylo to tu tak pusté. Až na další přítomné nedalo. Ze dvou přítomných ji do čumáčku vcházel podobný pach, jako měli oni. Ze starého území Niwatského. Však nevyjadřovala se. Podívala se na taťku po dalších jeho slovech se zazubila. "Supéér.. Odpočinek po dlouhé cestě." Pověděla nadšeně.

Kay MdM / Velké pláne
Zoberiem ju a položím vedľa dračieho ochráncu. Lahnem si k nej. "Presne, dlhá cesta. Cítiš to? Ten pach? Toto územie ešte nebolo poškvrnené ľudmi a teraz ho iba začínajú obývať vlci." Poviem svojej dcerke. Vedel by si niečo uloviť Feve? pošlem myšlienku drakovi, ktorý svojou hlavou naznačil, že áno a nakoneic vzlietne a odletí. Ostal som sám s dcerkou.

Nechala se snést dolů z draka. ''Nově objevené území a jsme mezi prvními?'' Zeptala se zvědavě a naklonila hlavu na stranu, přičemž sledovala jak drak odlítá. Nebála se, že by se nevrátil. S jejím otcem byl více, než spojený. ''A co budeme dělat, až si odpočineme?'' Zeptala se na další dotaz a přimazlila se k otcově černé hrudi.

KAY / Velké pláne
Zasmejem sa. "Nie, pozri.. vidíš ich?" ukážem labou na trojicu vlkov (Objekt, Toshio, Trys). "Už tu niekto je, ale báť sa nemusíš, keby niečo.. oco im dá," zazubím sa na malé vĺča. "Keď si odpočinieme, pôjdeme niekde do lesa. Fevris šiel nájsť nejakú tú potravu. Musíš byť hladná." Zamyslene poviem, pritom privolám zo zeme kryštál v podobe gule. Prenesiem ho k dcerke. "Na, zatiaľ sa hraj."

Když se odtáhla od něj, podívala se směrem k vlkům, kterých si všimla už na Fevrisovi. Kývla k otci, přestože nepochopil, jak to myslela, ale to neřešila. ''Tatínek je nejlepší.'' Usmála se nad tím. ''Tak potom se najíme.'' Rozšířil se ji úsměv ještě víc a začala mávat ocáskem ve vzduchu. Když vyvolal krystalový balón, nadšeně vyskočila na tlapky. Když se ho dotkla změnil barvu na černou- důsledek její magie krystalů. Začala si sním koulet a dováděla s ním jako malé vlče, kterým ostatně byla.

Kay - Velké pláne
Pozorujem ako sa rozhodla hrať si s kryštálovým balónkom, ktorý pri kontakte s jej labkou zmenil farbu. Už sa to začína prejavovať. Som rád a teším sa! Pomyslím si pobavene, no nijak to nevnímam. Ani som nevnímal prítomnosť ostatných vlkov, vedel som, že keby sme náhodou čelili útoku - tak by nikto vďaka mojej absolutnej vláde nad zemou nedokázal nič zmôcť a tak by som ochránil svoju dcerku. 
Na to som pocítil prítomnosť vlčice, no.. na pol vlčice, ktorá nás sledovala. Nijak som to nevnímal, čakal som až sa sama ozve. "Dcerušku, zdá sa, že k nám niekto mieri," prehovorím k Looren.

Looren - Velké Pláně
Hrála si s černým krystalovým míčkem vždy, když jej někde odkutálela, snažila se jej předběhnout. Věděla, že dávat si v přítomnosti otce pozor nemusí. Ochránil by ji. Jsou tu jeden pro druhého. Když na ni taťka znovu promluvil otočila se směrem, kde ji mimochodem se odkutátel křišťálový balónek.. Stálo tam divné na půl kovové stvoření. A páchlo to.. Páchlo to těmi dvojnohými o kterých slyšela cestou sem, když ji taťka o nich povídal. To stvoření smrdělo po lidech. A Loorčin balónek se dokutátel přímo až k ní. ''Kdo je to?'' Schovala se za taťku a pro svůj balónek si neběžela.

,,Vlci! Vlci!!" volala hlasitě z plných plic, jak jen to svedla, avšak bez účinku. Pod nátlakem svého běhu se snažila nějak k nim dostavit, akorát nebyla zrovna běžcem, co v pár skocích by se k nim dostavil, ne ne, ji to aspoň trvalo několik minut. Ale furt měla dech na to, aby volala toto jedno slovo a opakovala jej s každým krokem hlasitěji, jenže co nevidět zmlkla, když ji do tlamy vletěla moucha. Co nevidět ji ve spěchu vykašlala a nijak se za tělíčkem hmyzu neohlížela. A přece jen k nim konečně dorazila, nebo přesněji ji dostihl míček, který se k ní dokutálel a následně ji zastavil. Ehh, co to je? Hračka? přimhouřila oko a přikrčila se, aby si tuto věc mohla prohlédnout zblízka. Dost se divila a zajímala se, co to má být, nejvíce na tom prozradila tváře, která se měnila z veselé do soustředěné a naopak, takto se její emoce prohazovali, až by se to zdálo jako naprostý chaos. Nakonec uznala, že by se od toho měla oddálit a lépe se na to podívat. Žluté oko se pohnulo ze svého mrtvolného místa a zaměřilo se na ten samý míč. Krystalizovaná koule, pravděpodobně hračka, životu bezpečná. oznámilo se ji v myšlenkách, pohlédla k vlku a vlčeti a zbystřila. Aha! To musí asi patřit jim. čumákem se zapřela do balónu, aby se skutálel zpět k nim. A tak se i stalo. Za svou odvedenou práci by se i pochválila, ale teď na to nebyl čas. ,,Ehh, ahoj!" začala přátelským tónem s úsměvem. ,,Kdo jste?" pak se však zeptala zmateně, jako by si ještě před chvílí neuvědomila, že po nich řvala ,,vlci, vlci!!''