Karai&Kierran - Je to snad osud?

Dlouhé hubené tlapy, jenž provádí každý krok její cesty. Unavená, hladová a už tak opuštěná. Karai se rozhodla usadit na prvním území, které se ji zalíbí. Mech ji lechtá po polštářcích, přes které je napojená na zrak. Slepá, vychrtlá, však nikdy ne ztracená. Dokonce i svých křídel a letu se bojí. Bez své schopnosti vidět pomocí tlapek, by byla jednoduše naprosto ztracená..

Nelíbilo se mu to, jak daleko byl od vody. Ale choval se přesně tak, jak by se měl chovat. Pomalu se dostával přes mech a onu trávu, která jej šimrala do polštářků. Však toho, co si všiml. Nebo spíše to co viděl přímo před sebou, musel zamřourat. Stejně i přes to vše stál jen s otevřenou pusou. Chvilku mu trvalo, než si vzpomněl na jméno, ale nakonec mu stejně vyplulo na povrch mysli jako stíhačka. "Karai? Jsi to ty?" Zeptal se svým typickým tónem hlasu. Již jen kvůli tomu by si jej mohla pamatovat. Mluvil jinak než ostatní vlci, jeho přízvuk byl zcela zavádějící. Netušil, že by jí po tom co byl na Erdenu mohl ještě potkat. Snažil se jí tam najít, ale ona již nikde nebyla. Byl v té době zase takový více melancholický. "Hledal jsem tě na Erdenu, jestli si vzpomínáš jsem to já, Kierran." Doufal, že si vzpomene. Kolik vlků se jmenuje Kierran? Nebo by jí snad pomohl jeho rod? Pokud si nevzpomene, bude jí muset poznat znovu a to bude ještě více zábavnější.

Svou chůzi zastavila, snažila se soustředit na své tlapky, aby si okolí zmapovala. Kromě ní tu byl jenom.. Počkat! Pomyslela si a otočila se směrem, kde se ji rýsoval obraz vlka. Ne ledajakého. Když pověděl její jméno, myslela si že ji trefí. I ten hlas.. Ten pach.. Nezdá se mi to? Pootevřela tlamku a mrtvolným pohledem ho 'pozorovala'. ''Jsem to já..'' Dostala pouze ze sebe. Ocásek se ji začal sám od sebe pohybovat ze strany na stranu, že by nadšením? Hned na to však přestal a hlavu sklonila ''Já.. Z Erdenských územích jsem odešla, chvíli po té co jsem nabrala nějaké síly..'' Pověděla poměrně smutně a omluvně. ''Ty jsi mě hledal? Opravdu?'' Zeptala se poměrně překvapeně. Nečekala, že by si ji někdo pamatoval, natož aby ji hledal.

Nečekal, že by si ho pamatovala. Musel se pousmát a nadšeně zavrtět ocasem. Viděl, že i ona byla nadšená asi z toho že ho vidí. "Ano, opravdu jsem tě hledal. Nečekal jsem ale pak, že tě ještě někdy uvidím. Byl jsem rád, že jsem taky odtamtud zmizel. To co se tam začalo dít." Povzdechl a posadil se na zem. Neměla se čeho bát, on by jí neublížil ani kdyby mohl. "Ani nevíš jak dlouho jsem si myslel, že jsi mrtvá. Bylo mi to tak moc líto, když si odešla. Ale teď to ze mne jakoby opadlo, když vím že jsi živá a že se ti doufám nic nestalo!" Dostal ze sebe nadšeně, musel vrtět ocáskem jak divý, jelikož teď asi fungoval jako větrák. "Nečekal jsem ani ve snu, že tě najdu. " Přiznal se jí. Byla první komu vlastně přiznal po dlouhé době jak se cítil.

Usmála se a znovu zavrtěla ocasem. Opravdu ji hledal. Ji. ''Taky tě ráda vidím.'' Pověděla poměrně tiše, bylo to takové spíše, že tohle necítila. Nikdy v životě necítila takovou radost, jako když jej vidí. No vidí. Vždyť víte jak to myšleno. ''Co se tam začalo dít?'' Optala se poměrně zvědavě. ''Jak vidíš tak žiju.'' Zazubila se. Na jak dlouho? Ozvala se druhá osobnost Karai.. Kušuj. Odpověděla jí a kdyby mohla protočila by očima, dlouho byla zticha, proč se najednou její druhá osobnost ozývá? ''Co by se mohlo stát, slepé, ošklivé vychrlině? Každopádně mi to hodněkrát pomohlo.. Vlci se snažili být milý.'' Uchechtla se. Jeho přiznání ji zahřálo na srdéčku, proto se usmála, ale ne ledajak. Snad, že by v tom bylo něco víc? ''Já... já opravdu nečekala, že by mě někdo hledal..'' Přiznala. Jiný by byl asi nervózní v takové situaci, ostatně Karai by byla taky, kdyby to byl někdo jiný, ale byl to on.

Ptala se jej na to, co se tam začalo dít. On se jen odmlčel, aby se mohl zamyslet nad tím, jak by jí to co nejlépe mohl popsat. Možná pro to jen nemohl nalézt správná slova, možná pro to jen nemohl vytvořit nový význam, nebo jen jí nechtěl strašit tím jak moc se vše měnilo. "No tak asi začnu tím, že se tam začalo vrhat více temných vlků, kteří byli schopní zabít někoho jen pohledem, hrozně silné magie tam byly a vlastně už to byla taková hra o přežití s nima, ale to mne nedonutilo odejít. Hlavní fakt mého odchodu bylo to, že se tam začala ta skupina vlků s hroznou magií korigovat do jedné smečky. Pak tam tedy všichni nějak utichli a já se rozhodl utéct někam do bezpečí. Však mne znáš, Karai, nejsem někdo, kdo by se měl hned do toho všeho zapojovat. Nerad se dělím do smečky na temno a světlo, nevím ani co jsem. Jsem rád tulákem, protože moje dřívější smečka byla celá jiná. Tohle je pro mne moc divné." Přiznal se jí a zhluboka se nadechl. Celé tohle zatáhl na jeden dech. Tvrdila o sobě něco, co se mu nelíbilo. "Ty nejsi ošklivá, líbíš se mi náhodou. Kdyby si jen viděla mne." Zasmál se a zatřásl hlavou, aby neměl ve svých očích ony otravné vlasy. Pak se pokusil ovládnout pramen vody. "Já jsem výjímkou, važ si toho, měl jsem jiné vychování než ostatní vlci." Připomněl jí. Pak vodu pustil v krůpějích zase zpět do vody.

Hltala snad každé jeho slovo. ''To je šílené..'' Zakroutila nad tím nakonec nevěřícně hlavou. ''Takže jsem vlastně o nic tam nějak nepřišla..'' Snažila se zavtipkovat, nad onou tragédii, která postihla Erdénská území. Poté se zaculila po jeho slovech. Však její vyjádření... ''Já- no.. co m-mám říct..'' Bylo poněkud koktavé. Líbí se mu? V jakém smyslu to asi myslel? Následně se uchechtla nad další zavrtěla nesouhlasně hlavou. ''Taky si jako první mi chtěl pomoci. 'Chuděrka hubená'.'' Pověděla s recitací. Nebo to nebyl Kierran co to řekl? Lloyd? Někdo z nich určitě to řekl. ''Ale určitě si mi pomohl.'' Dodala nakonec se zubatým úsměvem. Švihla ocasem a posadila se. ''A máš v plánu tady zůstat? Mě se tu celkem líbí. Sice jsem si zmapovala, že zrovna tady je to takové ponuré, ale tam trošku dál je les.'' Kývla směrem kde se nacházel.. Sice byla slepá, ale co se týkalo orientace v prostoru, byla na tom dobře.. Hodně dobře. ''Je- jestli ti t-o nevadí, při-přidala bych se k to-bě..?'' Poví celkem tiše a opět koktavě, vlastně ani nevěděla jestli to chtěla říct.. No rozhodně pak sklopila stydlivě hlavu.

Zasmál se, ano šílené to bylo, ale to ještě neslyšela všechno. "Ne, spíše si se vytratila v nejvhodnější okamžik. Chudák ten Garmadonovec...jistě to pro něj muselo být hrozné, nedivím se že odcházel se mnou." Ušklíbl se, tady bylo vidět jaké jejich rody mezi sebou měli vztahy. "Tak to musíš na toho Garmadonovce, ten ti tak asi řekl. Já ti možná leda tak řekl slabý kvítku, ale nikdy bych ti neřekl neřekl chuděrko hubená, možná leda tak, když mne naštvala Acid eater, chtěl jsem jí brát jako svojí kamarádku, ale ona byla tak moc odtažitá. Nu, vlastně první zjistila, že nejsem normální vlk." Přiznal a zamyslel se vlastně nad tím, co to ze sebe dostal. Ani na Erdenu jí neřekl své jméno, měl by jí ho říct aspoň tady? Napravit svojí chybu? Zavrtěl hlavou a zazubil se. "Asi tu zůstanu, sice by tu mohlo být více jezer či jiných vodních toků, ale líbí se mi tu." Přiznal se Kierran a zastřihal ušima. Bylo kouzelné, jak koktala. Jemu vlastně vůbec nevadilo, že se k němu chtěla přidat. Už nějakou delší dobu se cítil jako tělo bez duše. "Jistě, proč by si nemohla?" Odvětil jí konečně. "Jinak myslím, že jsme začali zezačátku celkově špatně, neřekl jsem ti své pravé jméno. Jsem Kierran, Kierran Santiego z rodu Věčných lovců a rodu De Fabieno." Představil se a ještě se k tomu uklonil. Nu tak to by jsme měli ono formálnější představení.

''Garmadonovec?'' Zeptala se a naklonila hlavu lehce na stranu. To ji nic neříkalo. Vážně už to byly asi dva roky co se z Erdenu vytratila. Vlastně je i překvapená, že si pamatuje na něj. Jindy má paměť krátkou co se týče vlků. Kdo si má pamatovat tolik jmen, když je nemůže přiřadit k tváři? ''Toto si nepamatuji. Tudíž tohle si musel říct někomu jinému.'' Střihla ušima. ''Kamarádku? Nebo něco víc?'' Ušklíbla se. Neodolala lehčí provokaci. Občas si rýpnout prostě musela. ''Určitě tu jezer bude spousta.. Někde dál.'' Zamyslela se. Víc to prozkoumat nestihla. Překvapil ji totiž svou přítomností. Když ji odpověděl na její dotaz, úlevně svůj pohled zase zvedla a usmála se. ''Třeba by ti moje přítomnost vadila. Tak se ptám.'' Odůvodnila svůj dotaz. Poté znovu hlavu naklonila opět na stranu. ''Dlouhý.'' Zasmála se. Kdyby tak viděla jeho úklonu, určitě se zase stydlivostí uculila, jenže ji bohužel nemohla vidět.. ''Já ti sice o svém jménu řekla pravdu, ale když jsme u toho...'' Uchechtla se. ''Karai z rodu de Fëe'neriz..'' Také se představila. Dlouho se nikomu vlastně nepředstavila.. A vlastně už vůbec ne někomu, koho znala už z dřívějška.

"Garmadon, Lloyd byl z rodu Garmadon, tak jim říká náš rod. I když s nimi máme dobré vztahy a pomáháme si, tak se občas provokujeme. Lloyd a já jsme ovšem vychovanější a proto si to mezi námi nikdy nemohla slyšet." Vysvětlil jí a vypjal hruď. Vlasy mu zaváli v jemném vánku. Vypadal teď tak majestátně, jen ona to neviděla. "Jsou věci, které nechápe nikdo jiný než rody samotné, proto je tohle takový fakt mezi našimi rody. Jinak řekl jsem to tobě, opravdu si myslíš, že bych si to nepamatoval? Sic mi jsou čtyři roky, ale pamatuji si to! Ještě nejsem dědeček, teda doufám. Byl jsem v minulosti u takových zvěrstev, že bych se nedivil ani, kdyby jo." Oklepal se, smečka Hellhound byla celkově podivná. "Byla to jen kamarádka. Nechtěl bych chodit s někým, kdo by nebohému asi dvaceti procentnímu démonovi mohl ublížit. Ještě hlavně ta vílí část, ta byla taky v ohrožení." Vysvětlil jí a protáhl se. Mohl se chystat do vody. "Moje jméno je dlouhé no, každý z rodičů chtěl na mne něco nechat. Tak když máma podvedla tátu, tak mu to musela nějak vynahradit, že jsem dostal jeho rod, ale taky od toho druhého táty. Je to složité." Ušklíbl se a s tím skočil s hlasitým žblunnutím do vody. "Klidně můžeš za mnou." Navrhl jí, když se vynořil.

''Áach, tenhle.'' Naklonila hlavu opět na stranu. ''To stejné se můžu zeptat já, sama sebe. Kdo by chtěl být s vychtrtlou, slepou vlčicí?'' Dodala na zpět a sama na sebe. Často sama sebe ponižovala. Sice nikdy neviděla jak vypadá, ale cítí to. Ví, že je vychrtlá a ať žere kolik chce nějak ji to nepomáhá, prostě se tak narodila. ''Vždyť si tak říkat nemusíš, všemi rody.. Můžeš si vybrat. Jsi dospělí.'' Pověděla a mezitím roztáhla křídla, ve kterých chybělo spousty per, když ucukla před vodou do které skočil, aby na ní nedocákla. ''Vždyť víš, že nevidím bez pevné země...'' Dodala trošku zahanbeně. Měla křídla, ale bála se létat, plavat by sice asi uměla, ale také neviděla a proto se vody bála. ''Radši počkám, až se ochladíš. V bezpečný vzdálenosti.'' Pověděla nesměla a ještě o pár kroků se od vody oddálila. ''Arg. Jsem hrozná.'' Zavrčela sama pro sebe, však určitě to slyšel.

Znala Lloyda, bylo to asi dobré. Aspoň někdo si bude pamatovat pár dětí, které se vydali od vlastní smečky a nenechávali si pořád od rodičů otírat tlamu. "Já bych ti neublížil, v tom by si mi mohla věřit." Sledoval jí upřeným pohledem. Říkala mu, že se nemusí vázat jen na jeden rod, ale neměla pravdu. "Já chci být všechno, je to má krev. Respektuji všechna pravidla obou rodů a respektuji i rod, který jsem si sám dal. Vládce vody není zase tak špatný rod." Ušklíbl se a sledoval, jak se držela dále od něj. Povzdechl a zamyslel se. "Můžeš jít za mnou, ovládám vodu, mohu ti pomocí magie pomoc. Hlavně se mne budeš moc držet celou dobu mne." Když řekla, že je hrozná tak protočil očima. "Karakai, nejsi hrozná. To spíše já jsem hrozný. Ani nevím kde jsou moje děti." Připomněl jí. Přeci jen tu byl někdo horší než ona.

''Já ti věřím.. Asi.'' Dodala. Nevěděla vlastně čemu věřit. Po všech těch letech se najednou zase potkali. Proč? Byl k tomu důvod, že se ti dva znovu setkali? To byly dotazy, které si poslední chvíli co je v jeho přítomnosti kladla. ''Tak buď vším, když chceš..'' Dodala k němu a usmála se. Složila opět odpeřená křídla a na jeho vyzvání udělala dva-tři kroky blíž k vodě. ''A slibuješ, že se vrátím zpět na břeh?'' Otázala se celkem nejistě. Na jeho připomínku by protočila očima.. ''Děti vyrostou a odejdou žít své životy. Tak jako jsem to udělala já, tak jako jsi to udělal ty.'' Pověděla nějak chytře, možná s lehkým náznakem chladu v hlase. Sama potomky neměla, jak mohla vědět jak se asi cítí? Pomalu se blížila k vodě, však každý její krok byl nejistý a velmi váhavý.

Věřila mu, aspoň trošku. Musel se pousmát. Bylo to, jako by mu někdo řekl, že mu to sluší. Sice si o o sobě nemyslel, ale líbilo se mu to. "Děkuji, že mi věříš." V jeho hlase mohla slyšet úsměv, který opravdu měl na tváři. Když mu řekla, ať si je klidně čím chce tak jen pro sebe utrousil poznámku v jazyce Věčných lovců a raději se k tomu více nevyjadřoval. "Ano, slibuji, že se vrátíš zpět na břeh. Utopit bych tě nenechal." Další věta ho donutila se odmlčet. "Moji rodiče byli zabiti mým bratrem, nevím jestli jsem měl na vybranou, jestli odejdu od rodičů a nebo ne." Řekl jí, aby znovu neudeřila hřebíčkem na tohle citlivé téma. Bylo mu nepříjemné se bavit o rodině, ale sám si to téma začal. Bohužel.

Kývla nejistě na jeho slova a přiblížila se k vodě. Strčila nejistě do vody jednu tlapku a druhou. Jelikož schopnost měla jen na předních tlapách voda okamžitě přerušila spojení. Teď byla skutečně slepá. Zmocnil se ji takový strach, že nevidí vůbec nic, že i když slyšela jeho slova nebyla schopná na ně jakkoli reagovat. Strnula na místě. Ústa se ji pohybovala ve slovu 'Pomoc', však nevydala ze sebe ani hlásku. Mohla jednoduše tlapky z vody zase vytáhnout, ale jakoby zkameněla.