Tryst & Toby - seznámení

Účastnící: Tryst a Toby de Åis
Místo: Velké pláně
Čas: Stejně jako v příběhu (Léto, přesněji den)
Děj: Seznámení Trysta s Tobym

Úvodní příspěvek:
Kráčím si to tak rozhlehlou plání, jemný, teplý větřík mi čechrá srst a má nálada se pohybuje velice vysoko. Svítí slunce, nikdo mě nechce zabít, jen by to chtělo nějaké dobrodrůžo. Už abych někomu mohl zavařit den, to je něco pro mě! Odfrknu si a dám se do mírného klusu. Já si tě najdu, nikdo se přede mnou neschová! Začnu hledat potencionální společnost. Pláň však nebrala konce, ze všech stran rostla jen mírně vyšší tráva, ve které se ukrývali drobní živočichové, co zalezli do svých skrýší, jen ucítili mou přítomnost. Ne že by mi to nějak vadilo, líbila se mi představa, že někoho vyděsím jen svojí přítomností.
Po asi čtvrt hodině bloudění mohu však mé nudě dát konec. Ucítím totiž přítomnost dalšího vlka...

Běžím si tak po velké pláni, je nádherné počasí, svítí slunce a najednou zpozoruji barevného motýla. A protože se velice nudím napadne mě, že si s ním zahraju na honěnou a tak spolu pobíháme po louce sem a tam, tam a sem. Motýl je velice vychytralý, pořád lítá výš a výš nahoru, až odletí úplně. „Ach jo, utekla mi zábava.“Posmutním.
Toulám se tak dál po pláni, už neběžím, den už se mi nelíbí, protože mi uletěla moje hračka. Snažím se najít nového motýla, ale nemůžu žádného najít, jsou tady jen samé mouchy. Po chvíli hledání, ale zpozorním, ucítím totiž jiného vlka. Trošku se vylekám a tak radši zůstanu stát na místě a trochu se přikrčím.

Začichám. Vítr mi napoví, že se další vlk nachází blízko, ovšem, já ho ne a ne zahlédnout. Sklopím mírně uši a zabručím. Pche, tak ty si opravdu chceš hrát na schovku? Tož, nechť hra započne!. Stojím na místě, oči přivřené a stále nasávám pachy.
Doprava
Stále se zavřenýma očima pomalu pokládám tlapky před sebe, jak se dalšího vlka snažím najít, vítr však často mění směr, a já také s ním. Párkrát klopýtnu, ale hned se srovnám a jdu dál za svým cílem, jako by se nic nestalo.
Rovně
Narovnám uši a zaposlouchávám se do zvuků přírody. Ne že by to nějak pomohlo. Uši nezachytí nic jiného než otravné bzučení včel a lučních kobylek. Jdu dál, tentokrát již s očima dokořán, rozhlížím se na všechny směry, než si konečně všimnu šedé tečky skrčené uprostřed trávy. „Ha! Mám tě!“ skoro neslyšně si pro sebe brouknu a stejně jako šedý vlk, i já se přikčím a rychlým tempem se blížím směrem k němu. Zda si mě doteď všiml či ne, na tom už nezáleželo, pár metrů před ním vystartuji z trávy a ženu se přímo k němu.

Potichu pozoruji co druhý vlk udělá. Cítím jak se přibližuje a začínají se mi ježit chlupy strachy. Zatím to vypadá, že si mně nevšiml tak zůstávám na místě.  „Sakra!“  zašeptám si pro sebe všiml si mě. Pomalu se přikrčil a vystartoval směrem ke mně. V tu chvíli jsem si myslela, že strachy skoro nepohnu, ale nakonec se rychle otočím a utíkám. Pořád a pořád dopředu, trochu jsem kličkovala ze strany na stranu, abych ho zmátla. Nevím jak dlouho jsem bežela, ale po delší chvíli jsem už nemohla popadnout dech. Musela jsem se zastavit, strach mi nedovolil se otočit. Ale nejspíš by to stejně nemělo význam.

Překvapilo mě, jak vlk reagoval, kdyby takhle někdo vystartoval na mojí maličkost, už bych překonal hory i lesy, aby mě ten šílenec nedostal. Jenže teď jsem v roli šílence já! A přeci není nad originální a podivné seznámení.
Když pak se ale vlk - tedy spíše vlčice, jak jsem záhy zjistil, konečně vzpamatoval a začal mi zdrhat, o to víc jsem ještě zrychlil, až mi klasy trávy švihaly do vyzáblých nohou a jemný vítr skučel u uší. Díky slunci jsem byl plný energie a jen tak se nezadýchal.
Po chvíli honění mě však už běh omrzel. Už bych toho konečně mohl nechat a s vlčicí se normálně seznámit, možná i prozkoumat blízkou krajinu. To je pravé dobrodrůžo! proto ze sprintu plynuje přejdu do mírného klusu a na nejspíše vyděšenou vlčici ironicky zavyji.
"Tak co, také se bavíš, stejně jako já? Ne každý má dnes možnost se takto zdravě proběhnout jako ty! Avšak, rád bych chtěl vědět, s kým mám tu čest provětrat si své packy!" v mých červených očí je vidět vlídnost i pobavení, ovšem drobná jiskra čehosi neklidného, která však na první pohled kde kdo přehlédne.

Stále stím otočená zády k vlkovy, jak jsem nyní zjistila. Velmi nepříjemným hlasem se mě ptá kdo jsem. A já nevím co mám odpovědět: mám mu to prozradit? říct mu nějakou blbost? nebo ho ignorovat? A tak jsem si řekla, že budu dělat, že ho neslyším a pomalým krokem, bez otočení k němu odkráčím. Vybrala jsem si to ze dvou důvodů, za prvé by to mohla být celkem sranda a za druhé přišlo mi to nejvíce bezpečné. Rozejdu se, slunce svítí, ale já jako bych ho vůbec nevnímala, nevšímám si ničeho a pomalu odcházím. Nechci mu odpovídat na jeho otázku, protože si se mnou hrál stejně jako já s motýlem a JÁ PŘECE NEJSEM ŽÁDNÝ MOTÝL. Po chvíli přemýšlení se rozhodnu, to bude moje odpoveď na jeho otázku. Zastavím se a stále bez otočení zavyji "Nejsem motýl!"

Vlčice stejně jako já zastavila, což znamenalo jediné, a to, že bude následovat dle mého rozhovor. Tedy, alespoň jsem si to myslel. Doufal. Když ona se jen prostě chystala na odchod. Ani se neotočila. Nic. Jen se mi pomalu zmenšuje a zmenšuje, a já si v tu chvíli přijdu velice osamocen. Jako kdyby mě ani nebrala mezi živé tvory, jen jako kus skály, jaké byly všude kolem. Tak moc se mě to v tu chvíli dotklo.
Nechápu to. Stále však doufám, že je to součástí hry, mírně sklopím uši a pomalu, nejistě se rozejdu za ní. To pro všechny jsem taková hrozba? Vždyť vážím snad o čtvrtinu méně než ta vlčice? Co je na mně tak děsivého?
Pak však po chvíli promluvila, aniž by mi věnovala jediný pohled. Nešlo ani o to, co řekla, ale jakým způsobem. Mohu bezpečně říci, že nikdy jsem neslyšel nikoho představovat se jako »Nejsem žádný motýl«. Věta se mi stále opakovala v hlavě, ale jak jsem o ní přemýšlel víc a víc, nemohl jsem přijít, co má ta věta znamenat.
Zmateně zamrkám a trochu přidám do kroku, abych ji dohnal. Stále se sklopenýma ušima se k ní přiblížím. „Vidím, že nejsi motýl, jsi vlčice, co tu je, pokud se tedy nepletu, sama, stejně jako já. Myslel jsem proto, že menší zábava by mohla zlepšit den, a taky získat kamaráda. A teda já bych o nějakého stál.“
Nevím, proč jsem jí řekl zrovna toto, slova se utvářela na jazyku sama, ale někde podvědomě jsem cítil, že přátelství zrovna s touto vlčicí se mi bude hodit. Nějakým způsobem se mi zalíbila.
Po dopovězení slov jsem zkusil ještě přidat do kroku, abych byl vedle ní a mohl se jí prohlédnout pořádně.

Jak jsem čekala, NEPOCHOPIL. Ale to je jedno nemám čas mu to vysvětlovat, za prvé skoro nemluví a za druhé mám z něho strach. Chystala jsem se zrychlit krok a odběhnout, jenže pak přeci jen promluvil. A tď už mluvil jinak, tak přátelsky a už ne vůbec arogantně jako předtím. Nabídl mi, abych se s ním začala kamarádit, což o to nabídka to byla dobrá, ale já stále měla strach a tak jsem počkala co udělá on. Zrychlil, nejspíše se mně snažil dohonit, aby mi mohl vidět do obličeje. A v tu chvíli jsem si chtěla zase hrát a tak jsem, zase bez otočení, zavila "Tak jo, jsem motýl a chyť si mě" a zarychlila jsem trochu krok a pak ještě víc, takže jsem tak poklusávala.

Motýl? Počkat, takže ona se jmenuje Motýl, či je motýl... mám v tom zmatek. Buď je tady ještě někdo vyšinutější než já, nebo jednoduše jsem zaspal hodinu přírodovědy, kdy by mě matka učila o tom, zda vlci jsou motýli, či ne. Třeba vlastní nejakou motýlí magii, kdy jí narostou motýlí křídla, tykadla a sosák a bude tu kroužit nade mnou. Při té představě se trochu pobavením zašklebím, než také zrychlím, abych přeci nebyl pozadu.
Chvíli ji stačím, sluneční paprsky mi dodávají sílu a já mohu bezstarostně cupitat trávou, než se obloha úplně zatáhne. Ani jsem si nevšiml těch mračen, co zastínily můj jediný zdroj energie. Zmateně zamrkám, cítím, jak mě síly v packách pomalu dochází, přeci jen, už jsem tu nějakou tu míli uběhl, a slunce mi energii vrací velice pomalu.
Chvíli ještě vlčici stačím, avšak pak už mě nohy pálí natolik, že musím zastavit, abych zbytečně energií neplýtval, a pochytal nějaké to světlo, co ještě dokázalo proklouznout skrze hustá mračna. Se skloněnou hlavou oddychuji, je vidět jak se mi klepou nohy.
„Po-počkej chvíli, došla mi-mi energie... “ vydám ze sebe, jak nehlasitěji to šlo, a doufal, že mě teď vlčice jen tak neopustí.

Poklusávala jsem krajinou a slyšela, jak za mnou druhý vlk běží. Svítilo sluníčko a bylo celkem vedro, takže jsem byla celkem unavená, ale nechtěla jsem hru  skončit jako první. A tak jsem se přemohla a bežela jsem dál a dál. Nejednou se mraky zatáhly a mně už nebylo takové vedro tak jsem dál poklusávala, ale najednou slyším jak na mně druhý vlk volá, tak zvlášně a říká zvlášní věci. Jak jako mu došla energie to je nějaký stroj nebo co? Nechápu to, ale zastavím mám sice strach, ale nemužu ho tady takhle nechat, vždyť už je to takový skoro kamarád a tak se se strachem vydávám pomalu k němu. Uplně tiše se  skoro k němu přiblížím a prohlížím si jak vypadá a všimnu si něčeho zvlášního je celkem hubený. Chtěla bych se ho zeptat na tolik věcí, ale radši si ho jen dál prohlížím.

Udejchaně se natáhnu do trávy, lehnu si na záda, přední tlapky mám před sebou mírně pokrčený a s vyplazeným jazykem se hluboce nadechuji a vydechuji. Srdce mi bije jako splašené. Jakmile není slunce, není ani dost energie, to jest mé prokletí. Kouknu na Motýla, jak jsem si ji v duchu pojmenoval, už si všimla, že hra prozatím skončila. Váhavým krokem se ke mně blížila, avšak já nedával na sobě znát cokoli, co by mohla vyhodnotit jako nebezpečné. A proč taky, sotva dýchám...
Když se přiblíží ke mně dost blízko, zahledím se na ni, abych si ji mohl řádně prohlédnout. Na první pohled docela obyčejná šedá vlčice, co jí však na různých částech těla zdobily podivné světle modré skvrny. Zajímavá kombinace, jak asi vypadali její rodiče...? Chvíli tam tak mlčky ležím, prohlížím si ji a ani neskrývám, že na ni tak trochu civím.
Když však popadnu dech natolik, rovnou toho využiji. Mluvím celkem pomalu, lehce přerývavě. „Nah, pěkná to honička, ovšem, bohužel mě zradilo počasí, potřebuji chvíli oddech a trochu světla...“ Chvíli se odmlčím, abych znovu nabral dech. „Jestli chceš, můžeš se k menšímu odpočinku připojit, místa je tu docela dost. Přesněji, celá pláň!“ koutky tlamy se cuknou v krátký úsměv, než zavřu oči a soustředím se jen a pouze na to, abych přesměroval paprsky směrem ke mně.