Mitril & Tryst: večerní svačinka :3

Účastníci: Mitril aaand Tryst!
Místo: Elfí les
Čas: podzimní podvečer, okolo 16℃, slunce každou chvíli překročí horizont
Děj: že by lov(?)
Děj se odehraje v nejbližším budoucnu, jakmile bude SH ukončena

Úvodní post
Courám se tak večerní krajinou, schválně se brodím pokrývkou uschlého listí, co šustí tak hlasitě, že by zvuk uslyšel snad i mrtvý. A proč taky ne, jen ať si někdo příjde, bude alespoň zábava! umanu si a plouživým krokem minu jeden obzvláž velký strom, do kterého díky mé chvilkové nepozornosti málem vrazím. Počkat... Já jsem v lese? docvakne mi v tu chvíli. Tak odtud je to listí, šrotují mi v hlavě neviditelná ozubená kolečka.
Je pravda, že na mě již padá únava, je večer, energie málo a už mi to tak moc nemyslí. Nastal čas asi najít vhodný úkryt pro přespání, jinak usnu za pochodu, ušklíbnu se, avšak, nějak ještě nemám chuť jít spát, byť tělo tvrdí něco jiného...

Elfí les
Jdu svým hlemýždím krokem dál, minu další stromy, další keře, než můj mozek vypne úplně. Nic nevidím, nic necítím, jen pokládám tlapky před sebe, jako kdyby na tom záležel můj život. Tu však, odnikaď se zjeví další obrovský strom uprostřed vyšlapané cesty, kterou se mé nohy drží. Plnou silou do něj vrazím, i když to nebyla žádná rekordní rychlost, ani velká rána. Ovšem, vzbudila mě natolik, že jsem po chvilce mohl postřehnout, kde se nacházím, letmo prohlédnu krajinu, nic zvláštního neuvidím. Avšak, kdybych byl důkladnější, určitě bych si všiml i vlčete, co si tam kuje pykle.
Zavrtím hlavou, rána do hlavy bolí, což mě trochu  rozladí, a místo toho, abych normálně pokračoval v cestě, si na strom pěkně nadávám. Vždyť co, může si za to sám!
Postavím se naproti stromu a spustím: „C-co si o sobě myslíš, tady jen tak stát! Překážíš, nejraději bych tě podpálil, aspoň tak bude o zbytečného méně! Hernajs!“ navrch ještě na strom zavrčím.

ELFÍ LES / MITRIL


Po tom, čo sa kov zvrtel do špirály, Mitril padla unavená na brucho a následne sa prevalila na chrbát. Vyšťavená z energie dychčala a snažila sa polapiť dych, pritom sledovala večernú oblohu, teda aspoň to čo sa dalo. No netrvalo to dlho a do jej uší sa niesol podozrivý zvuk, čo ju prinútilo vyskočiť na tlapy a mierne zavrčať. Čo to, kto to je?! Vystrašene jej prebehne mysľou a pomaly sa vydá za tým zvukom. Po ceste natrafila na vlka, ktorý podľa jeho počínania chcel kárať ten strom. "Kto si!" vyštekne na neho a pod vedomo zrejme použije svoju mágiu, pretože sa od jej srsti odlepila kovová ihlica, ktorá prudkou silou vrazila do stromu a odštiepila kus kôry. "Zopakujem to ešte ráz, kto si!" 

Elfí les
Stále dosti podrážděný hledím na strom. Tss, teď budu mít na hlavě ještě bouli! zamračím se, ale raději se už klidím z cesty. Ještě bych nakonec strom vyzval na souboj, i když je již předem jasné, kdo by vyhrál. Udělám dva kroky mimo, když si všimnu vlčete. Stálo tam samotné, další vlky jsem blízko necítil, přesto se však ohlédnu po lese po matce nebo komukoli, kdo by přišel společně s vlčetem. Na otázku mířenou k mé osobě bych celkem rád odpověděl, ovšem, má slova zanikla v rachotu, co s největší pravděpodobností způsobilo vlče, když použilo své kovové serepetičky. Jé, aspoň strom potrestala za mě!
Zkusím to tedy znovu. „Ehm, tedy, já jsem Tryst, obyčejný tulák, co se toulá neobydlenou krajinou, zkoumá prostředí, žije si svým bezstarostným životem... Otázkou spíše zůstává, kdopak jsi ty...?“ mrknu zvědavě na vlče. Musím uznat, že přestože je ještě malý, již má docela sílu.